Rozhodl jsem se se snažit psát post v ceštine. Chtel jsem skusit už fakt dlouho. To možná byla i cást duvodu proc jsem vubec zacal s tím blogem.
Mne štve že moje ceština si nezlepšila dlouho když bydlíme v Anglii. Príde mi že vubec i nezlepším v nicem. Moje soustredení není lepší než bylo pet let spátky. Nemužu líp psát, ani císt. Hraju na kytaru furt stejne. A moje styk s lidem taky není o kus lepší. Nejsem o krok blíž ani jednoho mých cílu.
Tak, predpokládám, že když nemám ani anglické ctenare a když jsem stejne nevysvetloval dobre v anglictine o cem to jde, to bude nutné zacít znovu vysvetlit cechum (pokud vubec vy budete chcít vedet, což mi samosrejme není jasné) co to má byt za blog.
Kidderminster je mesto v strední Anglii. (Tam nejed’te, vubec nic to nedoporucuje.) Master Kidderminster je taky jméno jeden z nejbezvyznamnejších ale jeden z nejjednotlivích a nejnezapomenutelných Charlse Dickense postav. Vzal jsem ho jako pseudonym když jsem ješte byl doufalej a bláznivej student Kidderminster College. Ve Knižce Hard Times Master Kidderminster byl nenapravitelný a bojovný kluk co pracuje s tátou v cirkus za mesto. Mel jsem ho rád a vcítil jsem se s ním protože já jsem vždycky mel mentální problémy, se soustredením, s náladama, s fantazii a z toho jsem mel potíže ve škole. Jako Rimbaud, jsem mel jako heslo Je suis autre, a pochopil jsem každého co se citil stejn? jako já.
Jedno, mi dávali diagnozu Cyclothymia, což je manikdepresivní psychoza, ale prestože že mám obcas depku, v tom neverím. Spíš ja si myslím že mám ADHD a Aspergerúv syndrom. Moje mozek je porád plný i nápadu i fantazie i planu.
Vetšina nápadu, anebo aspon pro me nejduležitejších zabývá se s psáním. Už deset let se snažím psát abych vyjadril muj rušný mozek a moje hlediska na svet okolo me. Samozrejme, i když ADHD mne dává fantasie a nápady, to mi pomáhá vyadrit, a ten paradox formuje Master Kidderminster, což se stal diar nejen o bolestí serie neuspešní snaži psát, ale taky o životu osamelého a doufalého spisovatelu a trpitelu ADHD a Aspergerého syndromu.
Problém je že cím víc mám co povídat, tím mín jsem schopný psát a proto díar casto není moc jasný. Kupríklad nedavno, až vcera, jsem zase bydlel u rodicu (ve veku 29) mesíc protože jsem o Vánocích vyspal s nekým v Prací, a dozvedela moje ceská prítelkyne. Nemel jsem ani cas, ani chut napsat o tom, ale to bylo presne ten druh zážitek o cem jsem chtel psát, abych se vyadril a abych mel katarze, aby mi nekdo, nekde rozumel. Nechtel jsem nikoho ublížit. Nikdy jsem nechtel. Ale celý svet je pro me težky. Proto píšu, ale psání taky je težky.
V Praze, kde jsem jedno utekl, to bylo hezky. Ucil jsem anglicky, a to nikdy pro me nebylo jednoduchy, protože za A jako každý Asperger neumím konversovat a pokrocovat v konversace více než první par kroku je neuveritelne težky. Smát se vtipum a vubec je poznat taky není automaticky pro mne. Za B bylo pro mne pripravy vážne težky. Casto jsem sedel nad postilce v starém oblecení (nikdy jsem tam nekupoval oblecení v celé 20 mesícu co jsem tam bydlel, a stejne moje oblecení už bylo strašne staré a ošklivé) protože jsem nikdy nemel tam psácí stole, a jsem pripravoval si do noci a pak zbudil jsem brzo rano. Tam jsem taky nemohl si soustredit a sny psání tam umíraly. To bylo tam hezky protože jsem bydlel docela sám vetšina casu, anebo aspon že jsem mel svuj soukromy. A Bylo to hezky protože jsem byl cizinec což je vždycky dobré pro Asperger protože skoro nikdo si nevšimne že jsi zvlaštní, anebo že si všimají, ale berou to jako zajimivé vlastnosti cizince spíš než otravné a podezrelé vlastnosti cvoka. Taky že se snažit se ucit cizí rec davá aspergerovi cíl ve spolecnosti, neco co porád jínak chybí (proc vlastne chteji lídí sedet a kecat o nesmyslností? My moc nechápáme).
Když jsem se vrátil do Anglii, chybel jsem nejvíc že tam každý den má smysl protože každý den se ucíš. Pro me tadý naopak, každý den je težky protože já se musím hledat smysl, anebo výrobit smysl z niceho nic. Clovek jako jsem já potrebuje smysl každý den.
Jako treba dneska. Dnes jsem nechodil do prace. Každý den tam chodím a skoro nikdy nejsem nemocný, totíž fysicky. Jsem jeden nejspolehlivých zamestnance tam (ty vole, jsem tedkon uložil post a vidím že diakritiky nejdou. Vedel jsem že možná nepujdou ale stejne me sere). Vcera jsem byl tak strašne naštvaný. Já jsem jedl neco co byl spatný (jídlo mi spusobi strasne problemy a kazdý den zhoršuje moje symptomy). A když mám vztek a jsem neklidný jako vcera, nic nemužu delat abých odpocival, ani neco provede.
Snažil jsem se vcera psat post, a to moc neslo. Snažil jsem se pak delat tai chi, ale to taky ne. (Skoušim to nedavno abych uklidnil se, ale neverim cinska tradice o telu a jak funguje, ani o tom co ma ucinkovat v tele, a pohybovat se pomalu když mám vztek vubec nepomaha.) Vzal jsem veci sem do naseho baraku, ale pak jsem jen byl zase neklidný atd.
Dneska stejný problém. Vstával jsem v pul 12 a pak jsem zacal císt povidku od Fredebert Tuglas. Vubec jsem nemohl se soustredit na nem. Cetl jsem a soucasne odvíje se p?íbeh o klukovi komu zemrel kamoš v aut? nehod?. Hlavní postava jde z hrbitov a zjeví že ti dva byli nejlepší kamaradi. Míje se žebraka a ujistuju že ten jeden, ten mrtvý mel auto co naprosto miloval a že jezdil v nem príliš rychle, že narazil pozde vecer do stromu anebo kandelábru. Konec. Ctu že hrdina je doma ve meste kde se narodil, se vraci kvuli smrti matky, a zatímco zjístím že p?íbeh za?iná s tím že kluk zastaví u kandalabru anebo stromu (a pozor, ten strom nemá ani jeden klacek, každý strom na silnici byl rezan do podivného tvaru) kde jsou nalepané kytky, fotky a plýšaky lepící páskou. Je ošklivý. Všechno je ošklivý. Život je taky ošklivý. Meli radi kung fu, karate a filmy z japonska a ten jeden se rozhodne se zabit ozdobním japonským mecem co mel kamarád na zdi. Vznikne dovnitr nasilim a drží mec dlouho v ruce. V p?íbehu hrdina dostane do baraku v cem stravil první lety. DJ bydlí naproti baraku kde bydlel ten kluk co zem?el. Je po?ád za oknem a vidí jak nekdo dostal dovnitr. Obvykle by ignoroval, neni svatej a proca za co by mel riskovat svuj život, ale dozvedel že ten kluk co videl vždycky trenovat na male zahrade, boxuje atd je ten ve fotce na strome (videl první když šel ožralej od The Delph Run mil hospod do The Starving Rascal, další, min rušná hospoda deset minut odtamtud). Zavolal policii a bežel do baráku s tycem od cinky. Nerozhodl jsem se jak to skoncí. Spís že myšlenky pak koncentrovali na složení povídek a jestli ja mám dost znalost toho.
Docetl jsem to ale to bylo jako vždycky, že precetl jsem každý odtavec trikrat a stejne mohl jsem chybet smysl pribehu, a urcite jemnost. To je stejné s každou knížku co ?tu, pokud že vubec jí dokoncím.
Zacal jsem pak císt knížku co jsem si koupil už dávno na román co jsem se ve te dobe snažil psát. To je o 11 Zarí a chyby (pokud že byli chyby vubec) co delala America. Cetl jsem par stranek. Stejne jsem nemohl soustredit. Tak zacal jsem si hrat na kytaru, a protože jsem už nehral dlouho co jsem byl u rodicu žehlit, to me bavilo a mel jsem vydrž. Zahral jsem Angie od Rolling Stones, a snažil jsem se i zazpivat (vubec neumim zpivat, ale taky je tezky protože když zpívám, tak stracím rytmus v ruce). Koupil jsem se pak pisnicku z I Tunes abych mohl poslouchat dobre. Pak jsem koukal na youtube na lidi co uci zpivani, zahral jsem dalsi pisnicku, a pak Zatimco se koupeš od Nohavici, co mi daval napad psat v cestine. To slo, už co, 4 5 hodin pisu, a to slo protože když pisu v anglictine jsem nastvany že nic poradne nedelam, protože pisu jenom vysraný blog co mi bere cas a nedava mi nic, ale když pisu v cestine tak se ucim i pisu, a jsem klidnejc.
Porad musim nejak delat dve veci v jednom abych vubec mohl odpocivat a nevýcítat se. Tak se nezlobte prosim vas že neumím psát cesky, a když nelíbite vám co pišu tak klikni jinam. Nic jinak nemužu delat.